Písmo…
Knihtisk — kovová sazba
Tuto kapitolu berte jako trochu nudnou teoretickou průpravu, která pomůže pochopit některé termíny a postupy, probrané v minulých kapitolách, a to na základě historického vývoje tištěného slova a obrazu.
Deskotisk
Vynález knihtisku se připisuje Němci jménem Johannes Gensfleisch Gutenberg, který roku 1436 (nebo 1440) do značné míry zdokonalil techniku deskotisku známou na Dálném východě již kolem 8. stol. Jedná se o techniku tisku z výšky, která spočívá v tom, že tisknoucí části jsou vyvýšeny nad ostatní plochu. Toho lze docílit řezáním nebo rytím. Místo tisku ve speciálním lisu, jak jej známe dnes, se navlhčený papír přiložil na matrici opatřenou barvou a přejížděl z rubové strany kartáčem. Na stejném principu se zhotovuje deska pro dřevořez nebo dřevoryt, deskotisk byl vlastně formou dřevořezu. Tato metoda měla ovšem své nevýhody. Tak předně — deska, jelikož byla v celku, se po vytištění celého nákladu nemohla dále k ničemu použít. Také její výroba byla namáhavá a zdlouhavá, tím pádem zbytečně drahá.
Gutenbergův přínos
Kolem roku 1040 však Číňan Pi Šeng přišel na jednodušší způsob zhotovení matice — sestavováním textu z jednotlivých znaků. Tuto myšlenku dále rozvinul Gutenberg, kterého napadlo vyrobit formy a odlít jednotlivá písmena do kovu. Tento způsob umožnil rychle rozmnožovat knihy a šířit vzdělanost do nejširších vrstev. Paradoxem proto je, že Gutenberg zemřel jako žebrák. Aby mohl zařídit dílnu, odlít litery a vytisknout knihy, zadlužil se, a když nebyl schopen částku včas vrátit, přišel o všechen majetek. Z jeho vynálezu pak profitovali jiní, ale tak už to někdy v životě chodí.
Metoda kovové ruční sazby přetrvala jen s minimálními změnami až do druhé poloviny dvacátého století. Dala základ oborovému názvosloví, definovala typografický měrný systém. Později však byla prakticky vytlačena fotosazbou, v devadesátých letech počítačově zpracovanou grafikou a převážně ofsetovým tiskem, který se používá dodnes.
Postup přípravy tiskové desky
Krátce k postupům při kovové (též horké) sazbě. Litery se odlévaly v různých velikostech a řezech jako tzv. „písmové rodiny“ ze slitiny olova, cínu a antimonu. Jednotlivé řádky písmenek se naskládaly do sázítka neboli loďky. Mezery mezi slovy a mezi řádky se vyplnily výplňkovým materiálem. Celé řádky se umístily na „sazebnici“ (v podstatě obdélníkový rámeček), převázaly motouzem, z takto vytvořené matrice, upevněné do lisu, se pak tisklo na manuálních, poloautomatických nebo automatických knihtiskových strojích typu plocha—válec (drobné tiskoviny v malých nákladech také na strojích typu plocha—plocha).
Nebylo to samozřejmě až tak jednoduché, jak zde popisuji, v tiskárně pracovala spousta lidí, z nichž každý se specializoval na něco jiného (sazeč, metér, korektor, tiskař…). Sazba se několikrát kontrolovala, případně opravovala, dělaly se kontrolní nátisky, tzv. obtahy. Po vytištění nákladu se matrice omyla a písmena se rozmítala (prostě se vrátila zpátky do kasy). V pozdější době se spousta procesů automatizovala, začaly se používat mnohem rychlejší a dokonalejší řádkové sázecí stroje, které odlévaly celé řádky najednou a podobně. Klasická ruční sazba, „černé řemeslo“, má však svou nezaměnitelnou atmosféru a tradici. Staré knihy jsou krásné právě pro své drobné nedokonalosti, které chladné strojové výstupy nemohou nahradit.
Relevantní odkazy
- Slovo úvodem
- Typo názvosloví
- Konstrukce písma
- Měrný systém
- Stupeň písma
- Kerning
- Klasifikace písem
- Knihtisk